Bioplynová stanice potřetí

Výtah z článku Jakuba Greguše „ODVRÁCENÁ STRANA BIOPLYNOVÉ STANICE ANEB OSOBNÍ ZKUŠENOST S BPS“

........ Jedeme a skutečně – asi po kilometru spatříme siluety fermentačních nádrží a také narůstající zápach nás ujišťuje o tom, že se se k něčemu velkému blížíme. Docela nás překvapuje že stanice, která stojí v absolutní rovině, dva kilometry od nejbližšího obydlí, je zdrojem takových problémů. Jakmile však dorazíme na místo, začínáme chápat. Zápach zde je již pro naše nezvyklé nosy opravdu téměř neskutečný (a bude ještě hůř!). Zastavujeme tedy před otevřenou branou bioplynové stanice. Cedule „Nepovolaným vstup zakázán“ nás zrazuje od ujetí několika dalších metrů, avšak na druhé misce vah je snaha něco o zdejší stanici zjistit. Nakonec si řekneme, že v nejhorším nás prostě vyhodí a že „líná huba holé neštěstí“, zařazujeme jedničku a pomalu vjíždíme do areálu. Stejně se však již daleko nedostaneme. Druhá, tentokráte zavřená brána naši cestu definitivně končí. Vypínáme tedy motor (abychom neznečišťovali ovzduší), vystupujeme a labužnicky nasáváme zdejší aroma. Nicméně mozek automaticky zapíná ochranu a raději přestáváme dýchat nosem, abychom naši ranní snídani nepřihodili do zdejšího bioodpadu. Raději začínáme vizuální obhlídku zdejší biostanice. Už ta dává tušit, co bude jednou z dílčích příčin zápachu. Na dvoře vidíme otevřený kontejner, plný jatečního odpadu (půlky kravích koster s bohatými zbytky masa, střeva, kontejner je tímto materiálem tak přeplněn že sem tam nějaká ta flákota prostě upadne na zem …). Před vlastní přijímací halou jezdí po dvoře nakladač a dokořán otevřenými dveřmi nahrnuje dovnitř kafilerní odpad. Samozřejmě pod koly nakladače zůstane tu střívko, tam kousek masa … raději si ani nepředstavujeme, jak to zde vypadá v parném létě. Jenom litujeme, že jsme si na tento neplánovaný výlet nevzali fotoaparát.

„Hledáte někoho?“ ozve se za námi? A je to tady! Teď nás už musí vyhodit. Vysvětlujeme, že jsme z města, které hodlá něco podobného postavit a že jsme se chtěli jenom podívat, jak taková BPS v praxi vypadá. Máme však štěstí. Operátor stanice je velice příjemný mladý muž, navíc poměrně sdílný a tak jsme se namísto vyhazovu leccos dozvěděli.

(následuje volný přepis našeho rozhovoru s operátorem stanice.)

My jsme z Tišnova, kde se má stavět také bioplynová stanice a tak bychom se rádi podívali, jak to na takové stanici vypadá. O vás jsme toho hodně četli a když jsme viděli šipku „Velký Karlov“, tak jsme byli opravdu zvědaví.

Tišnov? To neznám. No podívejte, bioplynek je spousta. Většina z nich zpracovává komunální odpad, kejdu a zemědělskou výrobu. U těch se dá říci, že jsou v podstatě v pohodě. U nás je však problém s tím, že sem navážíme jateční odpad a výpalky a to je největší zdroj problémů. Pokud se bude jednat o nějakou takovou zemědělskou stanici, pak se nemáte čeho bát.

No jo, jenomže u nás mají stavět právě stanici na zpracování všeho. Od komunálního odpadu až po ta jatka a výpalky. Navíc nám to chtějí postavit tři sta metrů od obytné čtvrti.

(výraz tohoto dobrého muže v tomto okamžiku se nedá bohužel slovy popsat. Něco mezi zděšením, zhnusením a pochybnostmi zda může být někdo tak hloupý a podobnou věc dovolit).

No tak to vám poradím jediné. Prodejte barák dokud tam ještě ta bioplynka nestojí a zdrhejte tak rychle jak jen můžete. Jakmile vám to spustí, tak už nebudete mít šanci vůbec na nic. Dům neprodáte a jestli tam budete chtít zůstat bydlet – no, však to tady cítíte sami, že?

Jasně, nicméně u nás má být hlavní právě ten komunální odpad jako je listí, tráva, odpad z domácností a vy tady koukám zpracováváte hlavně jateční odpady. To u nás mají být jateční odpady a výpalky jenom jako doplněk. To by snad nemuselo být tak zlé?!

Ne ne, jatečního odpadu děláme jenom asi tak pět tun denně – teď máte prostě štěstí, že to zrovna vidíte. Hlavní je kejda, bioodpad a zemědělské zbytky. Ale jestli vám tvrdí, že to chtějí stavět hlavně na komunální odpad a to z jatek je jenom na doplnění, pak tomu přinejlepším nerozumí. Naopak – listí, tráva a takovéto věci jsou jenom hmota, která by tak maximálně ucpala stroje, ze které se však nic moc energie nevyrobí. Právě výpalky a jateční odpad je to, díky čemuž vzniká většina energie. Vždyť je to přece logické ne – jestli chcete vyrábět bioplyn musíte vzít něco, kde toho bioplynu vzniká hodně – a tedy to co hodně smrdí. A tak je potřeba k odpadu, kterého se chceme zbavit přidat něco, co podporuje tvorbu bioplynu a teprve tato směs nám umožní učinit výrobu bioplynu ekonomicky zajímavou.

Aha, no a co je vlastně u takové bioplynky hlavním zdrojem zápachu? Digestát?

Ale kdepak. Provoz pane, samotný provoz! Digestát je výsledný produkt zpracování bioodpadu a pokud dodržujeme technologie, tak ten nesmrdí vůbec. Klidně jej můžeme vyvážet na pole a je to, jako bychom používali umělá hnojiva – prostě nic. Žádný smrad. Co tady u nás smrdí je bioplynová stanice sama. Podívejte, jeden z hlavních problémů jsou odlišné normy na hygienizaci u nás a v Rakousku či v Německu. Zatímco v zahraničí mají předpisy, že hygienizace probíhá při osmdesáti stupních, tedy v podstatě za studena, naše zákony stanoví, že odpady druhé kategorie se musí hygienizovat při 135°C a při tlaku tří barů. No a u toho samozřejmě vzniká spousta páry. Ta s sebou bere všechny pachy a prakticky volně uniká do ovzduší. V závislosti na vzdušných proudech pak tento mrak doletí někdy do Karlova, jindy se ale stane že sedne až šest či osm kilometrů daleko. A tak si občas i hodně vzdálené vesnice užijí stejného zápachu, jaky panuje přímo zde.

Víte co, neměl bych to dělat, ale pojďte sem, něco vám ukážu.

V tomto okamžiku nám otevřel bránu a vede nás kolem kontejnerů se zbytky krav po notně kluzkém dvoře k jakési otevřené nádrži, která je zahalena v oblacích páry. Ona to tedy není jen pára, neboť jak se blížíme, začíná být zápach extrémní. Manželka ve vzdálenosti třiceti metrů odmítá dále pokračovat, já se statečně držím a dokonce si po schůdcích vylezu k samotné nádrži. Dovnitř však není skrz oblaka smradlavé páry vůbec vidět. Nicméně to, co vychází ven je nepředstavitelné. Nejspíše bych to přirovnal ke koncentrovaným zvratkům. Bojím se toho, že mi čichové buňky definitivně odumřou a raději volím strategický ústup. Jak manželka později konstatovala, barvou jsem při návratu připomínal svěží jarní travičku.

A to bylo proboha  co? To byl TEN jateční odpad?

Ale kdepak pane, toto byly jenom výpalky, ty už nám, co tu pracujeme, skoro nesmrdí. Když však tady zpracováváme jateční odpad, tak je to ještě tak čtyřikrát horší. To bych se sám divil, kdybyste se odvážil sem výlézt.

No a proč to aspoň nezavřete?

No toto není ta hlavní fermentační část. Tady v té nádrží probíhá jen příprava materiálu, pořád se sem něco dosypává, dolévá, navíc jste si asi všimli, že nádrž nemá žádný hermetický uzávěr ale jenom plechový poklop. A tak je prakticky jedno, jestli to zavřeme nebo ne.

A to tady máte nějaké zastaralé technologie, že je zde tolik problémů?

No tak to určitě ne. Celá stanice je stará dva roky, technologie zde máme od značkových výrobců z  Německa, údajně na špičkové úrovni. Vše je však strašně  poruchové a to můžete vyřídit i u vás. Jestli si někdo myslí, že postaví stanici a pak jen inkasuje peníze za zpracování odpadu a za energie, je to obrovský omyl. Nedokážete si představit, jaké jsou zde náklady na opravy. Už mi je opravdu nepříjmené, když musím jeden týden chtít dvě stě tisíc na nové čerpadlo, další týden stopadesát na rotor, pak zase čtyřicet na čidla. A tak to jde pořád dokola. Teď už jsme se alespoň naučili stanici udržovat v chodu sami, když jsme ale museli dříve na každou závadu volat specialisty z Německa či z Prahy, kteří si účtovali patnáct set na hodinu, biostanice stála a přitom odpad nám neustále naváželi – jistě si dovedete předtavit, jak to pak vypadá.

No a to se s tím nedá nic dělat? Máte tady třeba biofiltry, podtlakovou přijímací halu a další technologie, které zamezují uniku zápachu?

Ale to tady všechno máme. Problém však je jednak poruchovost, o které jsem již hovořil, druhak naše zcela nesmyslné předpisy. Podle nich bych totiž musel vylézt z nakladače, osprchovat a zdezinfikovat se, udělat nějakou práci uvnitř, pak se osprchovat abych mohl vyjít na pět minut ven. Při návratu pak zase a tak pořád dokola – prakticky bych se tak musel sprchovat tak padesátkrát denně! Divíte se, že takovéto předpisy prostě není možné dodržovat? I tak je nás tady na stanici pět a víte kolik mám průměrně odpracováno za měsíc? Třistašedesát hodin!! To znamená že jsem tady v průměru dvanáct hodin denně včetně víkendů a svátků! Jinak se to tady prostě nedá udržet v provozu. Samozřejmě se snažíme všechny normy a předpisy dodržovat, ale ať se snažíme jakkoliv, zápachu se zbavit nedokážeme.

A jestli s tím jde něco dělat? Podívejte, už tady bylo několik nezávislých skupin architektů, stavebníků, technologů a dalších. Všichni měli skvělé nápady jak unikání zápachu zamezit, avšak část z toho nešla realizovat vůbec, na část nebyly peníze no a to co se udělalo prostě nefunguje. A víte co je největší problém? Že když už to tady zprovoznili, tak s tím vůbec nejde nic dělat. Sice jsem slyšel, že teď kdesi na severní Moravě jednu boiplynovou stanici zavřeli, ale to je opravdu spíše vyjímka. Jsou v tom všem obrovské peníze a zavřít takovýto kolos je již prakticky nereálné.

A jak je to s těmi auty, co sem sváží odpad. Ta páchnou?

Jestli páchnou pane? Ta smrdí tak, že to jen tak někdo nerozchodí. Já jsem kdysi s těmito auty jezdil, vozil jsem odpad z Rakouska (to víte, oni si Rakušáci rozmyslí, jestli to budou zpracovávat u sebe doma) a vždycky mě hrozně bavilo pozorovat, co se děje za mnou. To víte, náklaďákem jsem nejezdil moc rychle. Kolona osobáků však vždycky začínala teprve půl kilometru za mnou. A jakmile se objevila nějaká delší rovinka, vždycky na to všichni šlápli jak závodníci a jen aby už byli raději někde pryč.

No jo, ale byla tato auta zakrytovaná? U nás se má jednat o hermeticky ozavřené vozy, které se mají po každém použití vyčistit. Sice mají jezdit přes obytnou čtvrt, ale údajně největší smrad půjde u těchto aut z výfuku.

Nezlobte se, ale tak to si z vás někdo dělá opravdu blázny. Samozřejmě máme hermeticky uzavřené korby, samozřejmě všechna auta vždy vyčistíme, ale tomu smradu se prostě zabránit nedá. Po půl roce provozu prostě takové auto smrdí, i když jede prázdné rovnou z myčky. No a jestli to u vás mají vozit po ulici tak snad jedině to, co už jsem říkal na začátku – prodat dům dokud to jde a rychle pryč.

Co říci závěrem. Kromě toho, že se nám potvrdilo všechno to, čeho se obáváme u nás (technologické problémy, nesmyslné a nedodržitelné předpisy, pracovní postupy které nejsou schopny zajistit bezproblémový chod ani při sebevětší snaze o jejich pečlivé dodržování) jsme si uvědomili i další věc. Je totiž obrovský rozdíl mezi naplánovanou oficiální návštěvou (kdy se stanice předem pečlivě připraví, vyčistí, naveze se bezproblémový odpad, osobně vám vše předvede pan majitel či ředitel, zatímco normální zaměstnanci se mají na pozoru aby neřekli něco nevhodného …) a mezi takovouto neplánovanou návštěvou, na které člověk pozná, jak to na takové bioplynové stanici chodí za běžného provozu a promluví si s lidmi, kteří bez nějakých příkras či zatajování prostě popíší své soužití s BPS.

A tak zatímco stanici v rakouském Amstettenu používají zastánci výstavby jako takový reklamní vzorek na kterém nám prezentují jak je vše krásné a dokonalé, doporučil bych jim namísto toho návštěvu Velkého Karlova. Není to tak daleko a hlavně stav věcí zde je rozhodně daleko blíže realitě běžných bioplynových stanic v ČR. A pokud bude existovat nejmenší riziko, že by výstavba BPS v Tišnově mohla dopadnout alespoň zčásti tak, jak v Karlově, pak by bylo dobré se zamyslet zda BPS stavět vůbec a pokud ano, zda se v okolí Tišnova opravdu nenajde výhodnější lokalita než je místo prakticky hned za branami města.

A poznámka opravdu nakonec : ten příšerný zápach jsem po naší exkurzi cítil v nose ještě několik dalších hodin. A když jsme se vrátili do Tišnova a zašli za svými známými, pak jejich první reakcí byl pokrčený nos a otázka „Kde jste to proboha byli?“

Opravdu chceme, aby tišnováky lidi ze širokého okolí poznali „po čuchu“?

Jakub Greguš